Povídka: Strach, boj, láska, přátelství. ...Clik...
Blogem měsíce dubna se stává *Deni*
Prosím o hlas ....Clik.... (Jako Ell-i)
Projekt: Píšeme pro Vás ...Zapiš se...

Povídka část 1.

1. března 2013 v 17:14 | Ell-i ♥ |  ♥ Povídky ♥
Píše se rok 1915, ve světě zuří válka a nejhůře na tom je Francie. Každodenní nálety německých letadel pustoší zemi a berou sebou statisíce životů. Země, která vždy byla plna lesů a luk dnes zdobí jen spáleniště a těla mrtvých vojáků. Němci ničí vše co jim stojí v cestě. Francouzští letci se snaží ovládnout nebe a vojáci zákopy. Snaží se chránit naše to jde.
Každý den čteme noviny a bojíme se dne, kdy se na listině dobytých měst přidá i Paříž. Jakmile padne Paříž, padne všechno. Tak to aspoň říkají všichni lidé ve vesnici. Nikdo se nesměje. Jejich obličeje jsou zkřivené strachem a bolestí.
Dnes ráno přišla do naší nemocnice prosba, aby poskytli pět lékařů a deset zdravotních sester. Raněných přibývá a ostatní lékaři nestíhají. Proto zítra ráno odjíždíme do polní nemocnice k letectvu. Byla jen otázka času, kdy si na nás vzpomenou. Po celou dobu nás na tuto chvíli připravovali, ale jakmile se blíží den odjezdu i na nás přišel strach. Nikdo nevěděl do čeho jde. Nevěděli jsme co na nás čeká a čemu budeme muset čelit.
Vzbudili nás brzy ráno. Sluneční paprsky ještě nestihly ozářit kopce smutné francouzské krajiny. Nasedli jsme do aut a nechali se odvést do pekla. Do ohňů války, která zuřila za kopci. Kde umírali lidé. Vedle mě seděla Julie a byla stejně nervózní jako všichni okolo nás. Svírala pevně v ruce kufřík a oči ji těkali ze strany na stranu. Vlasy měla svázané v culíku a mile se na mě usmála. Julie a Bella nastoupily do nemocnice ve stejný den jako já. Zatím jsme všechno dělaly společně i na tak důležitou misi nás poslali spolu. Celou cestu jsme mlčky seděli. Nikdo nenalezl slova, která by se hodila do tak rozpaku plné situace. Čím blíž jsme byli válce tím častěji se ozývali výbuchy min a pum. Po každé ráně sebou každá cukla. Otočila jsem se na Bellu, která se celí klepala. Přátelsky jsem ji zmáčkla ruku a úsměvem se ji snažila dodat ušlou odvahu. Snažila jsem se tvářit sebevědomě a nezaskočeně, ale v uvnitř mě byla malá dušička.
Cesta byla samá díra a šíleně to drncalo. Rány se ozývaly čím dál častěji. Nad námi létali letadla a všem došlo, že za chvíli budeme na místě. Auto prudce zastavilo až jsem setrvačností vrazila do Julie a Bella spadla na mě. Odhrnula se plachta a do temného prostoru auta zavítali sluneční paprsky. Byli tak ostré, že jsem si musela zakrýt obličej. Pomalu jsem si zvykala na tu zář. Dlaň jsem položila vedle svého těla a pořádně se rozhlížela kolem. Ocitli jsme se uprostřed pole. Všude byli postaveny velké stany a v nich letadla. Seskočila jsem na zem a pomohla dolů Belle s Julii. Za kopci bylo vidět malé město. Upravila jsem si cop. Dělníci vynášeli z ostatních aut léky a lékařské potřeby, které jsme přivezli sebou.
"Vítám vás slečny," strhl naši pozornost na sebe vyšší muž s nápadnou jizvou na levé tváři: "Jmenuji se generál Sparks a mám na starost toto celé ležení," Domluvil a čekal, že se mu přestaví i zdravotní sestra, která měla ostatní na starost, ale já jsem nevnímala. Zrovna přinášeli na nosítkách zraněného muže.
"Elisabeth," šťouchla do mě Julie. Rychle jsem se vzpamatovala: "Omluvte mě pane. Elisabeth Mirallas,"
"Těší mě slečno Mirallas. Kapitán Vermaelen vám ukáže nemocnici a později i ubytování," uhnul generál z cesty o mnoho let mladšímu kapitánovi s brčálové zelenýma očima.
"Pojďte za mnou slečny," mávl rukou. Šly jsme okolo letadel. Všichni se po nás otočili a někteří si neodpustili vtipné poznámky. Jejich smích však přerušil něčí křik: "Honem potřebujeme doktora! Slyšíte?!" Upustila jsem na zem kufr a běžela za tím mužem, který měl v náruči jednoho z letců.
"Co se stalo?" uvolnila jsem mu lůžko, aby mohl zraněného položit.
"Němci ho postřelili,"vysvětloval vysoký, černovlasý muž s temnýma hnědočernýma očima. Pokývala jsem hlavou a roztrhla postřelenému muži košili: "Podejte vodu a obvazy," poručila jsem Julii, které stála hned vedle mě.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Anketa

Líbí se vám povídka?

Ano :)
Trochu :/
Ne :(

Komentáře

1 Burcu Burcu | Web | 1. března 2013 v 18:22 | Reagovat

Abych pravdu řekla máš neskutečná talent na psaní měla by jsi být spisovatelka :) Moc,moc se mi ta povídka líbí  a nemůžu se dočkat dalších dílů..A to že je to psané za války je zajímavé :)

2 Camilla Camilla | E-mail | Web | 29. března 2013 v 20:08 | Reagovat

Děláš si ze mě srandu ???
Tohle je fakt úžasný !!! ♥♥♥
Jdu číst druhý díl...už se fakt nemůžu dočkat :D

3 Ell-i Ell-i | Web | 29. března 2013 v 20:27 | Reagovat

[2]: Děkuji a krásný komentář. Moc mě potěšil :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama