Povídka: Strach, boj, láska, přátelství. ...Clik...
Blogem měsíce dubna se stává *Deni*
Prosím o hlas ....Clik.... (Jako Ell-i)
Projekt: Píšeme pro Vás ...Zapiš se...

Povídka část 10.

11. března 2013 v 19:39 | Ell-i ♥ |  ♥ Povídky ♥

"To vám nemohu slíbit," pokrčila jsem rameny.
"Mám pro vás překvapení," přiblížil se ještě blíže ke mně. Vylítlo mi z úst nadšené: "Vážně?"
"Už jste někdy viděla Francii za západu sluce?" pošeptal mi.
"Jistě mnohokrát," zaskočila mě jeho otázka.
"Ale já myslím ze vzduchu,"
"To ještě ne," zakroutila jsem hlavou.
"Dobře, vyzvednu vás v pět a odbudete si svoji premiéru,"
"Ale já nevím, jestli budu moct. Končíme přeci až v šest. Nechci tu holky nechávat samotné. Co kdyby se něco stalo a ony mě potřebovali?" vrátila jsem se ze snu do kruté reality.
"Tím pádem vás unesu," pohotově odpověděl. Naprázdno sem otevřela ústa, ale o odpověd se postarala Bella: "Doufám, že za ni nebudete chtít výkupné,"
"Já bych vám měl spíše nabízet úplatek," usmál se. Holky se zahyhnali a dál si nás nevšímali.
"Prosím, snad mi nedáte košem," prosebně se na mě podíval. Měl jsem sto chutí říct, že jsem nesmírně štastná a že nic lepšího jsem si neuměla ani představit, ale ovládla jsem se: "Dobře, já tedy půjdu,"
"Budu se těšit," mrkl na mě a bez větších slov odešel. Z venku se ještě otočil a poslal mi sladký úsměv. Zasnila jsem se. Jaké to asi bude? Pracuji vedle letadel, ale nikdy jsem se žádný neletěla. Mám se bát? Frank je přeci nejlepší letec eskadry s ním se nemám bát čeho. Před očima jsem měla jeho krásný obličej, hluboké oči, černé vlasy, malé dolíčky ve tvářích. Asi nejvíce mě na Frankovi fascinovala věc, která mě nejdříve znepokojovala. Byla to jeho přísnost a ledový pohled. Dnes mi už tak ledový nepřišel, jako by postupně tál a ukazoval mi i jinou Frankovi stránku. Tu lepší a milejší. Ze snění mě vytrhl Juliin hlas: "Elisabeth, budeš dlouho číst nebo nám pomůžeš?" Hodila jsem svoje sny a hlavu a šla jim pomoct s dezinfikováním nástrojů. Lyssien seděla sama u stolu, ale ne dlouho. Všechny jsme se otočili za hlasem: "Když už jste mě tak potrestala nemohla byste mi říct, jak se jmenujete?" odvážil se Denny znovu za ní přijít, ale ted už s mnohem přátelštějším výrazem.
"To tedy nechtěla," odbyla ho.
"Ale proč ne?" nevzdával se.
"Nemám zapotřebí říkat svoje jméno cizímu muži a vůbec musím něco dodělat," snažila se ho co nejrychleji odehnat. Zbavit se ho. I když ji přišel protivný, namyšlený a egoistický byl krásný a Lyssien si to velmi dobře uvědomovala. Vždy byla známá svou nepřístupností vůči letcům a ted by si kvůli hezkému Američanovi měla poničit pověst. V hlouby duše, ale poznávala, že k Dennymu cítí více, než jen nenávist a odpor. Děsilo ji to a vyvádělo z míry.
"Nemusel bych být cizí," pohrával si Denny s jejími slovy.
"Ale pro mě navždy cizí budete!" vyslovila Lyss větu, kterou si vůbec, ale vůbec nebyl jistá.
"Slečno, já se jen tak nevzdám. Já totiž neumím prohrávat," pošeptal ji a odešel. Lyssien při těch slovech zamrazilo. Co to dělá? Co když odmítáním ho ještě více nabádá, aby oni usiloval? "Ne! Mám přeci svoje zásady!" okřikovala se v duchu. Lyss nebyla jediná, kdo se obával, co budete dál. Každou z nás děsila představa lásky, která může každou minutou tragicky skončit. V tuhle chvíli nikdo nemohl slíbit, že spolu budou navždy. Nezapomínejme, je válka a válka si oběti nevybírá. Nedívá se na to, zda je zamilovaný, ženatý,starý mladý… Ukončuje životy jako na běžícím pásu. Poprvé jsem začala litovat toho, že jsem do Eskadry la Voie Nouvelle byla vůbec povolána. Měla jsem se raději nějak vymluvit. Nepoznala bych Franka a mé nitro by nesvírala takový strach s poplašných sirén. Nepočítala bych se slzami v očích letadla. Vše by bylo jinak nebýt války. Ale každý má před určený svůj osud. Jestli je mi souzeno být s Frankem prostě s ním budu a nic na světě nás nerozdělí, dokonce ani válka ne.
Odpočítávala jsem minuty a v duchu posouvala ručičku na hodinách blíže k páté hodině. Nechtěla jsem, aby na mě byla poznat nervozita, ale před mými všímavými kamarádkami nic neutajím. Všechny mě najednou chtěli česat a Lyss mi nabízela i rtěnku. S opovržením jsem je odmítala. Znervoznovali mě ještě více. Stačilo, když si přede mnou vyprávěli jaké je to lítat. Julia mě děsila. Vyprávěla, jak letěla s otcem a odešel jim jeden motor a museli
nouzově přistát. Otočila jsem se na ní a pohledem ji naznačila, že mě zrovna moc neuklidnila. Usmála se a raději mlčela.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Líbí se vám povídka?

Ano :)
Trochu :/
Ne :(

Komentáře

1 Katy Katy | Web | 12. března 2013 v 14:28 | Reagovat

Tak to jsem zvědavá jaký bude let. A bude na konci pusa?? :D Těším se na další díl!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama