Povídka: Strach, boj, láska, přátelství. ...Clik...
Blogem měsíce dubna se stává *Deni*
Prosím o hlas ....Clik.... (Jako Ell-i)
Projekt: Píšeme pro Vás ...Zapiš se...

Povídky část 5.

5. března 2013 v 16:36 | Ell-i ♥ |  ♥ Povídky ♥
"Jistě," dotáhla jsem obvaz a upevnila ho, aby se nerozvázal.
"Mohla by jste dojít pro toho letce, který mě sem včera donesl? Potřeboval bych s ním mluvit,"
Nevěděla jsem co odpovědět. Zrovna se mi nechtělo s ním mluvit, ale když mě o to prosil svolila jsem: "Ale nejdříve mi nejde ten teploměr," natáhla jsem k němu ruku a zkontrolovala údaj, který ukazovala rtuť: "Nemáte teplotu, tím pádem vám návštěvu dovolím," přes veškerou nevůli jsem se na něj usmála a vydala se plnit jeho přání.
Chodila jsem od letadla k letadlu, ale toho muže ne a ne najít.
"Hledáte něco slečno?" všiml si mě jeden z pilotů a přišel mi na pomoc.
"Ne, tedy ano. Hledám pilota, který přinesl do nemocnice toho postřeleného muže," přiznala jsem. Hned mu bylo jasné koho hledám: "Vy hledáte Franka,"
"Nejspíš," nebyla jsem si jistá.
"To musíte jít ještě kousek dál a je to letadlo s obrázkem orla v předu," ukazoval mi cestu.
"Moc vám děkuji," usmála jsem se a rychle jsem šla cestou, kterou mi řekl. Měl pravdu. Na konci opravdu stálo letadlo s orlem, ale nikoho jsem u něj neviděla. Šla jsem blíž k letadlu a chtěla ho obejít. Došla jsem až dozadu k ocasu a málem jsem leknutím vykřikla. Ze šera se tiše vynořil. Byl o poznání méně vyplašen něž já: "Promiňte, nechtěl jsem vás polekat," omlouval se a otíral si ruce do hadru. Srdce mi pořád bušilo jako závod, nadechla jsem se, abych se trošku uklidnila: "V pořádku," plna rozpaků jsem se usmála. Jeho hlas byl tak jemný, ale pohled se od včerejšího večera nezměnil.
"Potřebujete něco?" opřel se o zadní křídlo a dlouze se na mě díval. Málem jsem zapomněla, proč jsem vůbec přišla: "Co?" rychle jsem se vzpamatovala: "Vlastně ano potřebuji," sama jsem se divila tomu jak hrbolatě mluvím.
"A co?" objevil se mu na ústech něco jako malý, ale opravdu malinký úsměv.
"Poslal mě za vámi váš kamarád, už se probudil a chtěl vás vidět," pomalu jsem se uklidňovala.
"Opravdu a jak mu je?" projevil obrovský zájem.
"On vám to řekne sám,"
"Tak pojďme," bylo poznat, že ho ta zpráva velmi potěšila. Vrátili jsme se zpět na cestu a zamířili ke stanu s velkým křížem na stěně.
"Tak vám ho vedu," znovu jsem se zatavila u postele postřeleného.
"Děkuji slečno, jste moc hodná," usmál se a posadil se na posteli. Frank se na něho přátelsky díval.
"Nechám vás o samotě," kývla jsem a šla vybalit věci, které přivezli před chvílí lidi z městské nemocnice. Skládala jsem léky do skříně a znovu cítila ten chlad. Zakázala jsem se na něj podívat. Dělala jsem, že si toho nevšímám. Vyplnila jsem doklady o převzetí zboží a dva muži nasedli do auta a odjeli. Poslední krabice byla plná obvazů. Nabrala jsem si plnou náruč a šla je do skříňky poskládat. Zbýval mi poslední obvaz, ale nějak mi vyklouzl z ruky. Chtěla jsem se pro něj sehnout, ale Frank mě předběhl.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Líbí se vám povídka?

Ano :)
Trochu :/
Ne :(

Komentáře

1 Katy Katy | Web | 9. března 2013 v 9:30 | Reagovat

Tak sedím v práci a říkám si. Co asi budu dělat. Prozkoumávám blog a uvědomím si, že jsem si chtěla přešíst předešlé díly tvé povídky. Tak jsem se do toho pustila. A výsledek? Úchvatné. Máš talent na psaní. Úplná dokonalost. Budu se těšit na další díly :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama