Povídka: Strach, boj, láska, přátelství. ...Clik...
Blogem měsíce dubna se stává *Deni*
Prosím o hlas ....Clik.... (Jako Ell-i)
Projekt: Píšeme pro Vás ...Zapiš se...

Duben 2013

Povídka 26.část

30. dubna 2013 v 14:03 | Ell-i |  ♥ Povídky ♥
Na světě je další pokračování mé povídky.
Doufám, že se Vám všem bude líbit.
Jsem ráda, za každý komentář, který mi tu za sebou za necháte. Ani nevíte jak moc mě to teší.

Vaše Ell-i :)


Povídka v C.Č :)



Povídka část 25.

26. dubna 2013 v 20:24 | Ell-i |  ♥ Povídky ♥

. Bez hnutí tam jen tak stál a koukal na ně. Lyssien toho ničemu od sebe odstrčila největší silou, jakou v sobě našla: "Denny, počkej!" zavolala za odcházejícím letcem a po nemocném hodila nenávistný pohled. Utíkala za Dennym. Volala na něj, ale on se ani netočil. Doběhla ho a postavila se před něj, aby ho zastavila. Chtěl ji obejít, ale chytila ho za ruku: "Nech si to vysvětlil. Nebylo to tak jak si myslíš," smutně na něj koukala. Neodpovídal a díval se do země.
"On chtěl pusu na rozloučenou, nevím proč mě začal líbat, ale rozhodně to nebylo oboustranné," dál vysvětlovala své pochybení.
"Jasně, a proč jsi k tomu tedy vůbec svolila? Odkdy zdravotnice líbají své pacienty?" vyčítal jí.
"Chtěla jsem ho potěšit. Měla to být jenom nevinné políbení a i když se to zvrtlo, pro mě to nic neznamenalo. Pro mě znamenáš něco jenom ty," přesvědčovala ho a marně mu hleděla do očí. Denny poprvé v životě ucítil, že mu někdo vážně ublížil. Představoval si, co by udělal, kdyby se podobná situace přihodila, ale nikdy si nemyslel, že to bude tak bolestivé. Docházelo mu, že Lyssien má více, než rád. On ji miluje. Miluje ji víc, než svůj život, a to co právě viděl ho zranilo. Ale v hloubi duše cítil, že ho něco nutí Lyssien odpustit. Znovu ji obejmout a políbit na její věčně červené tváře.
"Odpust mi to," docházeli Lyssien slova omluvy. Chytil ji za zápěstí, přitáhl k sobě a konečně se ji podíval do očí: "Slib mi, že už mi to nikdy neuděláš. Že už mi nikdy tak neublížíš!" promlouval k ní.
"Už nikdy Denny," souhlasila. Usmál se a dlouze ji políbil. Nemusel nic říkat, Lyssien z jeho činů poznala, že se jí právě dostalo odpuštění, po kterém mocně toužila. I Dennymu se ulevilo. Zachoval si svou podobu tvrdého muže a přeci získal zpět, to co mu náleželo. Lyss poznávala, že Dennyho polibky jsou opravdové. Nehrané a neskrývá v nich, to co cítí. Věděla, že pod tou tvrdou slupkou tkví hodná a zranitelná dušička. Ale nadrbou stranu byla rána, že se Denny chová, jako opravdový muž. Mohl by občas projevit malou část ze svých citů, ale aspoň není žádná "padavka"! Oba dva zapomněli na hrozící nebezpečí a tuto chvíli žili jeden pro druhého. V soužití je náhle vyrušil zvonek ohlašující poplach. Všichni se rozutekli ke svým letadlům.
"Bud opatrný," pošeptala jsem Frankovi, než stačil nasednout do letadla.
"Neboj se, zase se vrátím," sebevědomě se usmál, dlouze mě políbil a zvedl své letadlo do vzduchu. Jen, co
letadla zmizela za kopcem, ozvali se zvuky protiletadlových děl.
"Pane bože," zakryla si Lyssien dlaní ústa.
"Neboj se," pohladila ji Bella po rameni a vrátili jsme se zpět do nemocnice. Roznášeli jsme mezi pacienty svačinu. Natáhla jsem k Lyssien tác s jídlem, pro toho drzého pacienta. Odtažitě se na mě podívala a zavrtěla hlavou.
"Tak já to udělám," usmála jsem se a odnesla mu ho. Raději se na mě ani nepodíval. Stoprocentně se v duchu modlil, aby mohl odtud, co nejrychleji vypadnout. Vrátila jsem se zpět k holkám a sem tam jsem pozorovala obzor.
Hodiny plynuly. Hodinová ručička se blížila k šesté hodině a konečně se ozvali zvuky letadel. Odlétalo jich patnáct a vrátili se všichni, kromě jednoho. Už z dálky jsem viděla Frankův radostný úsměv.
"Co se stalo, že tak radostně?" narážela jsem. Beze slova mě objal a zvedl do výšky.
"Co blázníš?" smála jsem se.
"Zničili jsme je," zatočil se mnou.
"Koho?" nechápala jsem.
"No přeci Němce. Překvapili jsme je svým náletem a zničili jim ležení," neskrýval svou radost.
"To je skvělé a to znamená…"

Hodně velká pravda....

24. dubna 2013 v 23:31 | Ell-i |  ♥ Citáty ♥
Large

Všechno, co se má stát, se stane. I ty se vrátíš a pochopíš, pokud se vrátit a pochopit máš.

Povídka část 24.

23. dubna 2013 v 21:43 | Ell-i |  ♥ Povídky ♥
"Už jste to vysvětlili?" prohodil Frank a chytl mě kolem ramen.
"Ano," odpověděl mu Denny.
"Pořád nechápu, jak nás tu mohou nechat. Oni přeci musejí přijít!" strachovala se Bella.
"Nemusejí a myslím si, že ani nepřijdou. Oni válčí a nikdo je neodvolá," odpověděl s plnou vážností Thomas.
"Ale vy se tím netrapte. Zatím nám nic nehrozí," usmál se na ni James a pohladil ji po tváři.
"Měli bychom jít spát," políbil mě Frank na tvář a kluci odešli. Zůstali jsme v pokoji sami, každá přemýšlela to té situaci, která nastala. Z venku se nepřestával ozývat zvuk. Každé došlo, že to není bouřka, že nikdo nemlátí v dílně, ale že je to zvuk děl a pušek. E každou chvílí umírají na bojišti desítky lidí. Lidé umírají pár kilometrů od nás. Každým dnem se ničící německé vojska dostaví i sem. Zničí všechno, co jí bude stát v cestě. Zasáhne krutě i do našich životů. Dosud byla daleko, dosud nám nedocházelo, co všechno můžeme ztratit. Dosud jsme se měli dobře, měla jsem vedle sebe Franka, Lyssien Dennyho, Julia Thomase a Bella Jamese. Nedokážu si představit, že by se teď mělo všechno změnit. Že už bych neviděla Frankovi oči, necítila jeho vůni, nepocítila překrásnou atmosféru jeho sevření a už nikdy se nedotkla jeho sladkých rtů. Přemýšlení mě uspalo.
Ráno se holky v nemocnici smáli, překřikovali a vtipkovali. Měla jsem sto chutí je okřiknout, aby konečně přestali blbnout, když kousek od nás teče krev, ale naštěstí jsem se ovládla. S holkami jsme po sobě pokukovali a pořád sledovali obzor.
"Tak, jak se vám vede?" zastavila se Lyssien u postele jednoho ze zraněných letců.
"Dobře, připadám si tu, jako v nebi," usmál se.
"Zítra vás pustíme," oznámila mu.
"Cože? Už? Myslel jsem, že si tu ještě pár dnů poležím," nezvykle se divil.
"To se nám nestává, že tu pacienti chtějí zůstat," zasmála se.
"Tak mě se tu ale moc líbí," laškoval s ní.
"Můžete nás přijít kdokoli navštívit," navrhovala mu.
"Mohl bych vás o něco poprosit?" chytl ji za ruku.
"Jestli to bude splnitelné, tak můžete," raději mu ji vytáhla, než si toho kdokoli všiml.
"Mohla byste mi dát pusu? Malinkou na rozloučenou," mrkl na ni. Lyss se zdráhala se nechtělo se ji dělat něco takového.
"Prosím, přeci vám to nic neudělá a mě to zpříjemní den," žadonil dál. Lyss dále přemýšlela. Nikdo na ně nekouká, Denny není na blízku, takže proč neudělat dobrý skutek. Naklonila se k němu a chtěla ho políbit na tvář. Jakmile se přiblížila skoro až k němu, nastavil místo tváře ústa. Rukou ji zajel do vlasů a sprostě ji začal líbat. Lyssien se bránila, ale držel ji pevně. Otevřela oči a u vchodu zahlédla Dennyho.

Povídka část 23.

22. dubna 2013 v 18:32 | Ell-i |  ♥ Povídky ♥
"Frank," odpověděla jsem tiše. Začínala jsem mít výčitky svědomí. Slíbila jsem mu, že se o nic víc nebudu zajímat a zklamala jsem ho. Ale nadrbou stranu mi přišlo dobře, že víme, co nám hrozí. Trochu jsem se obávala toho, co mi Frank řekne.
Seděli jsme tiše na posteli a poslouchali, kdy se přestane ozývat hlas. Po chvíli hlas ustal a byli slyšet jen kroky stoupající po schodech. Přešli jsme ke dveřím a uslyšeli hlas: "My se ještě dojdeme napít a také půjdeme spát,"
"To je Denny," poznala Lyss hlas svého přítele. Za dveřmi se dál ozývali tlumené hlasy, kterým nebylo rozumět. Všimli jsme si, že se hnula klika. Rychle jsme skočili do svých postelí a čekali, kdo vstoupí.
"My víme, že nespíte," ozval se Thomasův hlas a zavřeli se dveře. Posadili jsme se a před námi stála celá čtveřice kluků. Všichni se tvářili přátelsky až na Franka. Probodával mě svým vyčítavým pohledem. Cítila jsem se fakt děsně. Výčitky se stupňovali a připadala jsem si jako zrádce.
"Co všechno jste slyšeli?" zeptal se James polohlasem.
"Všechno," pronesla jsem. Frank se na mě s opovržením podíval, prudce se otočil a vyšel zpět na chodbu. Hodila jsem přes ramena šátek a utíkala za ním.
"Frank, já se ti moc omlouvám," doběhla jsem ho a položila mu ruku na rameno. Chytil mě hrubě za předloktí a zatáhl do malé místnosti: "Víte, do čeho jste se teď dostali?" šeptal mi rozrušeně do ucha.
"Měl jsi mi to říct hned!" bránila jsem se.
"Kdyby vás někdo viděl, že nás posloucháte, hned by vás zastřelili," nepřestával mi vyčítat.
"Ale nikdo nás neviděl," ujistila jsem ho.
"Vy si ani nedokážete představit v jakém jste teď nebezpečí," začal se v jeho hlase objevovat jistý strach: "Víte, věci, které se nikdo neměl dozvědět,"
"Franku, promiň, ale nemyslíš, že je lepší, když o tom víme?"
"Ne to tedy vážně nemyslím," rozhodil rukama.
"A nechceš mi to už vysvětlit?" zmírnila jsem svůj tón.
"Ty jsi to nepochopila!" znovu se dopálil: "Němci, jsou pár kilometrů odsud, nikdo neví, jestli sem pomoc dorazí v čas. Chápeš?"
"To jsem slyšela, ale nechápu, proč nic neuděláte,"
"Rádi bychom, ale rozkaz zní nic nepodnikat," zesmutnil.
"Víš, co ale pořád nechápu? Proč nám to neřeknete? Vy si myslíte, že nás nějak ochráníte, když nás budete udržovat ve lži?"
"Nechceme ve vás vyvolávat paniku," vysvětlil mi. Zakroutila jsem hlavou a znovu uslyšela ránu, která přicházela zvenku.
"Děje se něco?" všiml si Frank mého rozrušení.
"Nic," zalhala jsem i když mi hrdlo svíral strach.
"Bojíš se?" zahleděl se mi do očí. Přemýšlela jsem o odpovědi. Chtěla jsem říct, že ano, ale nechtělo se přiznávat.
Nechtěla jsem projevit slabost. Nechtěla jsem, aby si myslel, že patřím mezi ty, před kterými chtěli tuto informaci utajit.
"Nemusíš se bát. Vám se nic nestane," objal mě. V jeho náručí jsem byla v klidu, cítila jsem se v bezpečí a na chvíli uvěřila, že se vážně nic nestane.
"Vrátíme se," vymanila jsem se z jeho objetí a opatrně, aby nás nikdo neviděl, jsme se vrátili do pokoje. Všichni seděli na postelích a mlčeli. Denny svíral Lyssiinu dlaň. Thomas objímal Julii a Bella seděla tiše vedle Jamese. Posadili jsme se s Frankem na svou postel.

Povídka část 22.

18. dubna 2013 v 20:27 | Ell-i |  ♥ Povídky ♥
Rány se ozývaly i v noci. Ani jedna z nás naspala. Převalovali jsme se v posteli. PO chodbě pořád někdo chodil. Nebyli to kroky jednotlivce, ale bylo jich více. Dívala jsem se do stropu. Klenba, která ho zdobila byla velmi zajímavá a honosná. Pokreslená modrou, zlatou a červenou barvou. Bílo zlatí andělíčci vzlétali k modrému nebi. Jejich tváře byli tak bezstarostné, pravý opak těch našich.
"Co to bylo?" vyrušila mě v přemýšlení Julia, která rychle vstala a utíkala k oknu.
"Co se stalo?" postavila se k Lyss a my ostatní jsme se k oknu, také postavili.
"Podívejte," ukázala směrem odkud vycházela záře.
"Co je to? Bouřka?" tipovala Bella.
"To nebude bouřka," zakroutila jsem hlavou.
"A co teda?" zajímala se Julia. Chtěla jsem odpovědět, ale v tom někdo zaťukal na dveře. Každá jsme skočila do postele a dělala, že spí.
Neznámý otevřel dveře a rozhlédl se po pokoji a potichu je za sebou zavřel: "Vypadá to, že i v tomto pokoji všichni spějí," Vytřeštěně jsme se na sebe podívali. Kroky utichli a ozývali se jen tlumené hlasy. Pomalu jsem vstala z postele a přehodila přes ramena šátek, který ležel na opěradle křesla.
"Co chceš dělat?" volala za mnou tiše Julia.
"Jdu se podívat," pomalu jsem přistupovala ke dveřím. Holky na nic nečekali a byli mi v patách. Co možná nejopatrněji jsem otevřela staré dveře. Párkrát zavrzali, ale měli jsme štěstí, že nás nikdo neviděl. Opatrně jsem vykoukla ze dveří. Chtěla jsem zjistit jestli jsme na patře sami. Zdálo se, že ano.
"Pojďte," pošeptala jsem a potichu jsme se vydali k zábradlí. Dole seděli všichni členové eskadry i další vojáci, které jsme zde ještě neviděli. Rukou jsem naznačila holkám, aby se posadili. Museli jsme být opatrné. Nikdo nás nesměl vidět. Seděli jsme ve tmě a mezi mezerami zábradlí pozorovali děj, který se odehrával dole.
"Musíme přeci něco udělat! Nesmíme jen tak vyčkávat!" zaburácel sálem Dennyho hlas, rozčílením házel rukama a přecházel z místa na místo.
"Poručíku, sedněte si," poručil mu generál Sparks.
"Denny má pravdu," přidal se k němu Thomas: "To chce vážně čekat až Němci zaútočí?" ¨
"Kapitáne, nemáme jinou možnost! Musíme plnit rozkazy a rozkaz zní: Nic nepodnikat!" znovu se osopil generál.
"To je mi hloupí rozkaz. Němci na odpor nebudou připraveni. Překvapíme je," vstal i Frank.
"Poručíku," prudce vstal z křesla generál a postavil se blízko Franka: "Jaké myslíte, že máme šance. My proti tisícovce Němců?" Frank mlčel.
"Tak vidíte. I kdybychom chtěli, neubráníme se jim. Proto musíme počkat až přijdou posily z fronty," dodal generál.
"A nebo taky žádný nepřijdou," zapojil se do hádky i James: "Nechají nás tu napospas Němcům, jako nechali eskadru u Lyonu. Vždyť dalších sto mrtvých v téhle válce není nic," Generál Sparks nenašel slova hodná odpovědi. Došlo mu, že i to, že se na nás vykašlou se může stát.
"Cože? Nechají nás tu umřít?" vyklouzlo Lyss z úst.
"Pst," zacpávali jsme ji ústa, ale bylo pozdě. Naší přítomnosti si všiml Frank. Zvedl svoje temné oči k zábradlí a já věděla, že musíme, co nejrychleji zmizet. Ten jeho vyčítavý a zlostný pohled byl mrazivý.
"A jé, musíme vypadnout," pošeptala jsem holkám a pomalu jsme se plížili k pokoji. Tiše jsme otevřeli dveře a zalezli zpět do tmavé místnosti.
"Kdo nás viděl?" sedla si ke mně na postel Bella.

Blogem měsíce dubna se stává.....

14. dubna 2013 v 18:41 | Ell-i |  Soutěže ♥
Dneska byl poslední den soutěže o Blog měsíce dubna. Musím uznat, že to bylo docela těšné, ale jen jeden blog splnil všechny podmínky a proto vyhrává!!

Vítězem se stává *Deni* a její fantastický blog: http://charmed-all.blog.cz/
Nejenže poslala skvělý článek, ale i získala nejvíce hlasů (14).
*Deni* proto patří velká gratulace!!

Na 2. místě se umístila Terr s 10 hlasy :)
Ale Terr neposlala článek :(
Ale i druhé místo je hezké :) I Terr patří gratulace :)

Ell-i :)

Soutěž o nejoblíbenější celebrítu 2. kolo

14. dubna 2013 v 13:19 | Ell-i |  Soutěže ♥
Krepet se nám protáhlo první kolo, ale to nevadí :) 2. kolo bude trvat do 21.4.2013 :)

V 1. kole vypadla: Therr s Verena Schizophrenia

Dále zůstávají:
1. Sisa G.- Debby Ryan
General photo of Debby Ryan
2. Sierra- Mary-Kate Olsen
mary-kate, olsen, olsen twins, photography, photoshoot
3. Terik- Maria Sharapova
2013 Maria Sharapova no99151
4. Deni- Leighton Meester
Shánějte si hlasy! :)
Vaše Ell-i

Gif: Příšerky s.r.o *0.2

12. dubna 2013 v 23:34 | Ell-i |  Gify
Přesně, takhle nějak padám do postele :D Jsem naprosto zničená, ani na nějaký smysluplný článek jsem neměla sílu, tak se nezlobte :) Nevím, jestli se sem zítra dostanu, jdu na disco :D :) ♥ Doufám, že se povede všechno tak jak si to představuji a jestli jo, tak budu vážně šťastná :) V neděli dám vědět, jak to dopadlo :)
Užívejte víkend, hlásejí hezké počasí, tak si to užijte :)
Vaše Ell-i :)

Povídka část 21.

11. dubna 2013 v 9:47 | Ell-i |  ♥ Povídky ♥
"Pořád mi nechceš nic říct?!" otočila jsem se na Franka s malou nadějí, že by mi mohl přeci jenom povědět, co se to za ty poslední dny kolem děje. Zarytě se díval do země. Svá široká rameny již nedržel, tak vzpřímeně jako před tím. Jeho oči se stávali nečitelným rukopisem jeho duše. Něco ho trápilo, zabíjelo zevnitř, uvnitř jeho to volalo, křičelo, ale on mlčel.
"Tak fajn," kývla jsem ironicky hlavou a rychle vyběhla schody, které mě dělili od pokoje. Zuřivostí jsem za sebou zabouchla dveře, že rána, která vyšla, musela být slyšet i dole. Lehla jsem si na postel a hlavu zabořila do polštáře. Nechtěla jsem plakat, ale nijak to nešlo zastavit. První slzy pomalu stékala po mé tváři a po ní další a další. Ani nevím, co mě trápilo více. Byl to strach, který jsem pociťovala? Nebo to, že mi Frank nevěří?
(Ve společenské místnosti)
"Pane, mohu s vámi mluvit?" předstoupil Frank před generála Sparkse.
"Jistě, co se děje?" zvedl se generál z křesla a odešli spolu kousek dál.
"Proč jste sem dal ten zákaz?" přešel Frank ihned k věci.
"Franku, pochopte, že teď nesmíme nic riskovat. Musíme být opatrný," vysvětloval mu generál.
"Pane, říkal jste, že nesmíme vzbudit mezi dívkami žádné podezření a tímhle…" ukázal rukou směrem k nástěnce.
"Něco si vymyslete. Slečny se nesmějí nic dozvědět,"
"Ale pane," snažil se Frank odporovat.
"Je to rozkaz!" zvýšil na něj hlas a odešel. Frank stál a rukou si upravil vlasy. Vyběhl schody a zamířil k mému pokoji. Jemně zaťukal a čekal na vyzvání.
Zvedla jsem hlavu z polštáře a utřela si slzy: "Dále," poupravila jsem si vlasy a čekala, kdo vejde dovnitř.
"Můžu?" objevila se Frankova hlava mezi futry. Mlčela jsem. Zavřel za sebou dveře a posadil se vedle mě. Chytil mě za ruku. Hlavu jsem měla otočenou od něho.
"Zlobíš se?" zeptal se. Neodpovídala jsem mu.
"Elisabeth," chytl mou hlavu do dlaní a otočil k sobě. Oči jsme měla skloněné.
"Prosím tě věř mi, že bych ti to rád vysvětlil, ale…"
"Tak mi to vysvětli," skočila jsem mu do řeči a zarputile jsem se mu zahleděla do očí.
"Elisabeth, já vážně nemohu," kroutil smutně hlavou.
"Proč ne? Krůci proč mi to říct nemůžeš?!" vytrhla jsem mu dlaň ze sevření a odešla k oknu. Přistoupil ke mně a položil mi ruce na ramena: "Máme to zakázané. Je to přísně tajné,"
"Tak to potom jo," setřásla jsem jeho ruce. Obešel mě a podíval se mi do tváře: "Ty jsi plakala? Proč?"
"Protože se bojím," podlehla jsem tíži situace.
"Ničeho se nemusíš bát. Všechno bude zase dobré," usmál se na mě a sáhl do kapsy: "Ted mi, ale slib, že tohle budeš nosit pořád u sebe," vtiskl mi do dlaně malou pistoli.
"K čemu to je? Neříkal jsi, že vše bude v pořádku?"
"Slib mi, že ji budeš nosit," naléhal.
"No já nev…"
"Prosím tě, slib mi to. Aspoň budu klidnější," hladil mě po tváři.
"Tak dobře," usmála jsem se a pistoli zavřela do šuplíku: "Můžeš mi aspoň něco vysvětlit?"
"Podle toho co," usmál se a posadil se vedle mě na postel.
"Proč nesmíme vycházet?"
"Je to jen kvůli vaší bezpečnosti," pousmál se na mě. Chtěla jsem něco namítat, ale přiložil mi prst na ústa: "Čím méně toho budeš vědět, tím lepší to pro tebe bude," Pokývala jsem hlavou a lehla jsem si mu do klína. Hladil mě ve vlasech a ten jeho provinilý pohled byl nesnesitelný. Do teď jsem se bála, ale když byl u mě cítila jsem se v bezpečí.