Povídka: Strach, boj, láska, přátelství. ...Clik...
Blogem měsíce dubna se stává *Deni*
Prosím o hlas ....Clik.... (Jako Ell-i)
Projekt: Píšeme pro Vás ...Zapiš se...

Povídka část 22.

18. dubna 2013 v 20:27 | Ell-i |  ♥ Povídky ♥
Rány se ozývaly i v noci. Ani jedna z nás naspala. Převalovali jsme se v posteli. PO chodbě pořád někdo chodil. Nebyli to kroky jednotlivce, ale bylo jich více. Dívala jsem se do stropu. Klenba, která ho zdobila byla velmi zajímavá a honosná. Pokreslená modrou, zlatou a červenou barvou. Bílo zlatí andělíčci vzlétali k modrému nebi. Jejich tváře byli tak bezstarostné, pravý opak těch našich.
"Co to bylo?" vyrušila mě v přemýšlení Julia, která rychle vstala a utíkala k oknu.
"Co se stalo?" postavila se k Lyss a my ostatní jsme se k oknu, také postavili.
"Podívejte," ukázala směrem odkud vycházela záře.
"Co je to? Bouřka?" tipovala Bella.
"To nebude bouřka," zakroutila jsem hlavou.
"A co teda?" zajímala se Julia. Chtěla jsem odpovědět, ale v tom někdo zaťukal na dveře. Každá jsme skočila do postele a dělala, že spí.
Neznámý otevřel dveře a rozhlédl se po pokoji a potichu je za sebou zavřel: "Vypadá to, že i v tomto pokoji všichni spějí," Vytřeštěně jsme se na sebe podívali. Kroky utichli a ozývali se jen tlumené hlasy. Pomalu jsem vstala z postele a přehodila přes ramena šátek, který ležel na opěradle křesla.
"Co chceš dělat?" volala za mnou tiše Julia.
"Jdu se podívat," pomalu jsem přistupovala ke dveřím. Holky na nic nečekali a byli mi v patách. Co možná nejopatrněji jsem otevřela staré dveře. Párkrát zavrzali, ale měli jsme štěstí, že nás nikdo neviděl. Opatrně jsem vykoukla ze dveří. Chtěla jsem zjistit jestli jsme na patře sami. Zdálo se, že ano.
"Pojďte," pošeptala jsem a potichu jsme se vydali k zábradlí. Dole seděli všichni členové eskadry i další vojáci, které jsme zde ještě neviděli. Rukou jsem naznačila holkám, aby se posadili. Museli jsme být opatrné. Nikdo nás nesměl vidět. Seděli jsme ve tmě a mezi mezerami zábradlí pozorovali děj, který se odehrával dole.
"Musíme přeci něco udělat! Nesmíme jen tak vyčkávat!" zaburácel sálem Dennyho hlas, rozčílením házel rukama a přecházel z místa na místo.
"Poručíku, sedněte si," poručil mu generál Sparks.
"Denny má pravdu," přidal se k němu Thomas: "To chce vážně čekat až Němci zaútočí?" ¨
"Kapitáne, nemáme jinou možnost! Musíme plnit rozkazy a rozkaz zní: Nic nepodnikat!" znovu se osopil generál.
"To je mi hloupí rozkaz. Němci na odpor nebudou připraveni. Překvapíme je," vstal i Frank.
"Poručíku," prudce vstal z křesla generál a postavil se blízko Franka: "Jaké myslíte, že máme šance. My proti tisícovce Němců?" Frank mlčel.
"Tak vidíte. I kdybychom chtěli, neubráníme se jim. Proto musíme počkat až přijdou posily z fronty," dodal generál.
"A nebo taky žádný nepřijdou," zapojil se do hádky i James: "Nechají nás tu napospas Němcům, jako nechali eskadru u Lyonu. Vždyť dalších sto mrtvých v téhle válce není nic," Generál Sparks nenašel slova hodná odpovědi. Došlo mu, že i to, že se na nás vykašlou se může stát.
"Cože? Nechají nás tu umřít?" vyklouzlo Lyss z úst.
"Pst," zacpávali jsme ji ústa, ale bylo pozdě. Naší přítomnosti si všiml Frank. Zvedl svoje temné oči k zábradlí a já věděla, že musíme, co nejrychleji zmizet. Ten jeho vyčítavý a zlostný pohled byl mrazivý.
"A jé, musíme vypadnout," pošeptala jsem holkám a pomalu jsme se plížili k pokoji. Tiše jsme otevřeli dveře a zalezli zpět do tmavé místnosti.
"Kdo nás viděl?" sedla si ke mně na postel Bella.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Líbí se vám povídka?

Ano :)
Trochu :/
Ne :(

Komentáře

1 Katy Katy | Web | 19. dubna 2013 v 9:27 | Reagovat

To bylo moc krátký chci další díl!! :D

2 renaninan renaninan | Web | 19. dubna 2013 v 14:26 | Reagovat

hezké

3 G.▲ G.▲ | Web | 20. dubna 2013 v 13:29 | Reagovat

ta povídka je prostě srdeční záležitost :D :3

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama